Experimentátoři MPÚ na Noci vědců

V průběhu večera experimentátoři provedli opakovaně trojici experimentů:

1. Vnímání kompetencí kandidáta na základě vzhledu,
2. Maticová úloha a morálka,
3. Ultimátum.

O co v nich šlo? V případě prvního experimentu promítali experimentátoři účastníkům v rychlém sledu fotografie mužských tváří. Fotografie patřily skutečným kandidátům a jednotlivé dvojice představovaly úspěšného a neúspěšného kandidáta. To, který z nich byl úspěšný, účastníci experimentu neviděli. Každá z fotografií byla zobrazena na pouhé dvě vteřiny. Účastníci experimentu byli následně požádáni, aby každého z kandidátů ohodnotili z hlediska kompetentnosti pro výkon politické funkce. Ukázalo se (stejně jako v originálním výzkumu A. Teodorova i v magisterské diplomové práce Evy Vitekové), že úspěšní kandidáti jsou hodnocení v průměru lépe, než neúspěšní. Z toho plyne, že vzhled kandidáta slouží poměrně dobře jako heuristika, která pomáhá s voličům s volbou tam, kde nejsou k dispozici žádné (nebo téměř žádné) další informace.

Druhý experiment vycházel z experimentů Dana Arielyho (více např. jeho kniha Jak drahá je nepoctivost), který testoval, zda odkaz k nějakému morálnímu kodexu povede ke snížení nečestného chování ve skupině. Účastnici, rozdělení do dvou skupin, dostali za úkol v průběhu pěti minut v sadě 16 číselných matic hledat vždy dvě pole, jejichž součet by byl rovný 10. Po uplynutí stanoveného časového limitu byli účastníci vyzváni, aby si sami spočítali, kolik matic vyřešili správně a přišli si vyzvednout odměnu (za každou správně vyřešenou matici na ně čekal bonbon). Rozdíl mezi jednotlivými skupinami účastníků spočíval v tom, že jedna skupina měla v záhlaví papíru s maticemi větu, že se experiment řídí etickým kodexem MU. Výzkumníci očekávali, že v této skupině bude průměrný přiznaný počet správně vyřešených matic menší (v souladu s tím, co v experimentech vyšlo i D. Arielymu), bohužel se však nepovedlo kvůli organizačnímu zádrheli experiment korektně vyhodnotit.

V rámci posledního experimentu vycházejícím ze hry Ultimatum byli účastníci rozděleni do dvojic tak, aby se členové těchto dvojic předtím neznali. Jeden z páru vždy dostal obálku, která obsahovala 10 různých samolepek, z nichž dvě vyobrazovaly dva české vrcholné politiky současnosti (M. Zeman, A. Babiš). Na zbylých osmi samolepkách byla zvířátka a hračky. Úkolem hráče s obálkou bylo zvážit, kolik samolepek nabídne svému partnerovi a kolik si jich nechá. Po odevzdání nabídky se pak druhý hráč mohl rozhodnout, zda nabídku přijme, či nikoliv. V případě, že nabídku akceptoval, mohli si oba hráči samolepky nechat, v opačném případě si nemohl samolepky ponechat ani jeden z nich. Výzkumníci hledali, kde je hranice pro přijetí/nepřijetí nabídky (nabídka nad 35 % samolepek byla většinou akceptována, nižší nabídky byly odmítány) a zda se budou první hráči spíše zbavovat samolepek politiků (většinou se o ně děleli).

Po každém z experimentů následovala krátká, ale často velmi podnětná diskuse.

Experimentátoři MPÚ a katedry politologie by rádi poděkovali všem, kdo se jejich experimentů v kampusu zúčastnili.

Pokud jste studenti MU a chtěli byste se některého z budoucích experimentů zúčastnit, registrujte do databáze experimentálních subjektů.